menu  
akce
  foto  
 

home

a
kce

fotky

rozhledny

odkazy

email

 

zde jsou popsány naše cyklistické i pěší tůry, výlety a všechny naše významnější akce, co se už nevešly na titulní stranu nebo jsou staršího data. Seřazeno od nejnovější po nejstarší (léto 2001)

     
     

 

Víkend na Kokořínsku

O víkendu 22. a 23. srpna podniknuty dva cyklovýlety do okolí. V sobotu v rodinném triu navštěvujeme expozici lidového umění a architektury v Kravařích. Nebylo to zlé, ale Zubrnice jsou asi lepší. Poté odjezd směr Mukařov a nová rozhledna v Náčkovicích, která funguje údajně od začátku srpna. Výhled z tohoto místa je fajn i bez ní, ale určitě je dobře, že tam nestojí jen obyčejný vysílač. Zvažuji ještě nedalekou rozhlednu Kohout, ale nejedeme tam, a jak se později dozvídám, stejně tam není výhled přes stromy. Cesta zpátky se zastávkou v Úštěku na občerstvení u jezera Chmelař. Najeto 63 km.

V neděli jedu sám a cíl je rozhledna Vrátenská hora, kde jsem sice už několikrát byl, ale nemám ji vyfocenou a dnes je i hezky vidět a minule měli zavřeno, takže dost důvodů zajet tam znovu. Jedu přes Osinalice, Vidim, Dobřeň, po cyklostezce č. 0012 a dále po 143 přes Ráj až na vrchol, kde se zdržuji asi půl hodiny. Dávám si svačinu, fotím a rozhlížím se. Vstup byl 10 korun. Je už cítít krátící se den a jedu tedy do Mšena, Kaniny, odkud po Crhově silnici (opravdu pěkné zákruty) dolů. Musím se z kopce krotit, mám totiž narušený plášť a nerad bych se někde při klopení zatáčky položil. Sjíždím do Kokořínského dolu a jedu přes Harasov, Lhotku atd. na Mělník a pak ještě domů do Roudnice, kam, se zastávkou v Cítově, dorážím za tmy. Ještě že mi jel kolega naproti s kvalitně osvětleným kolem. Dnes 71,5 km.

Víkend v Českém ráji

Navštívena tato místa: zámek Humprecht, hrad Kost, město Jičín, Prachovské skály, zřícenina Trosky, zámek Hrubá skála a dvě rozhledny. Dlouhodobě uzavřená rozhledna Tábor u Lomnice nad Popelkou a Čeřovka na okraji Jičína. První je přístupná pouze oknem bývalé restaurace v prvním patře, ale výstup po zaprášených a vrzajících schodech stojí za to. Výhled je výborný a výstup, vzhledem k nutnosti pravidelného přístupu k telekomunikačním přístrojům a vysílačům, bezpečný. Čeřovka v Jičíně je sice hezká rozhledna, ale je z ní vidět velice málo. Nic proti stromům, ale zrovna v případě zarůstajících rozhleden by jim mohl někdo trošku zarazit tipec. Před odjezdem ještě zastávka v obci Vesec, kde je hojný výskyt roubených chalup.

24.-27.7. - Krkonoše

4 dny v horách s, pro náše akce, obvyklými výkyvy počasí. Vyjíždíme 4, nabíráme 5. a nakonec dokončujeme jen 2 účastníci. Mimo tradičních cílů naše kroky míří i do České boudy, kde si prohlížíme interier od revoluce zavřené boudy. Její konec se blíží, ale ta studie nové poštovny se mi pranic nelíbí. Procházíme po horách co se dá a jeden den věnujeme tůře po skalním městě Adršpach a Teplice n. M. V úterý zakončujeme sledováním západu slunce nad Kotlem a jedeme k domovu.

17.7. Milešovka

Na nejvyšší horu Českého středohoří a zároveň největrnější místo republiky jedeme v pěti lidech v sobotu po 10. hodině. Již ráno je znát, že dnešní den nebude rozhodně z těch chladných, kterých bylo tohle léto až dost. Po menších dohadech, kterou trasu zvolit, jedeme přes Litoměřice do obce Malé Žernoseky, kde sebe i kola necháváme přeplavit přívozem. Na druhém břehu Labe se občerstvujeme a odtud opárenským údolím dále k našemu cíli, až do obce Milešov, kde následuje další přestávka u obleženého rybníka. Po doplnění tekutin jdeme na vrchol. Cestou řešíme, zda kola táhnout nahoru, nebo je zanechta někde cestou. U 4 zúčastněných vítězí výstup s kolem, jeden účastník si ho odkládá kamsi do křoví. Je opravdu horko a při výstupu se pěkně zapotíme. Mám trochu obavy o rozhled, protože ráno z okna to moc slavné nebylo. Když vítězoslavně vysupíme na vrchol, ihned se po rozhlédnutí vrháme k občestvení. Zatím jsme prakticky nic nejedli a výdej energie byl velký, tak by bylo záhodno něco pojíst. Nabídka není nijak široká a volíme párek. Je znát, že se sem zrovna davy turistů nehrnou, poněvadž je to taková srvrklá, nepříliš vábně vypadající parodie na tuto oblíbenou uzeninu. Po jídle jdeme na rozhlednu, odkud je, na rozdíl od vlastního vrcholu, kruhový rozhled. Trochu mě vrchol Milešovky zklamal, přišlo mi to tam takové nijaké. Zarostlé, rozhled jen z několika míst, prostě třeba Lovoš se mi líbil víc. Po nezbytném focení sestupujeme z nebeských výšin prvního ochozu rozhledny a přichází nejakčnější pasáž výletu. Sjezd důle. Nechodí moc lidí, tak máme celkem volnou cestu k downhillu a pěkně máme naklepaný zadnice na těch kamenech. Zpáteční cestu volíme okolo Košťálova, Hazmburku a přes Libochovice, kde si konečně po celém dni dáváme pořádné jídlo, po němž můj žaludek už notnou chvíli volal. Čeká nás posledních úsek z Libochovic, což je lehce pod 20 km. Už se moc nechce, ale nasazujeme k závěrečnému sprintu a zdoláváme ho. Ještě večer si prohlížíme fotky.

Lovoš

Jaro a vlastně i začátek léta 2004 stál co se počasí týče za h. , takže to letos s kolem nebylo tak slavný, ale přesto se jednoho slunečného odpoledne vydáváme z Roudnice na tento nedaleký kopec. Jedeme v počtu dvou kusů základního kádru po silnici na Lovosice. Před Terezínem postává lehká děva, ovšem v této lokalitě podobný výskyt nepamatuji. Holt pád hranic se asi projevil. Dojíždíme do Lovosic a hledáme cestu na Lovoš. Po nalezení turistické značky, která možná trochu netradičně nezačínala u nádraží, ale prostě jen tak u silnice, jedeme po ní. Stoupáme zahrádkářskou kolonií až musíme slézt z kol. Cesta vede do ostrého kopce. Docela to je fuška a opet ne příliš vhodná trasa pro cykloturisty. Těsne pod vrcholem děláme nekolik fotek a následně zdoláváme poslední úsek cesty. Není sice nejlepší viditelnost, ale jde to. Děláme foto, svačíme a klábosíme s výčepním v hospodě. Je to příjemný chlapík, takže odjíždíme s dobrým pocitem. Tentokrát již po doporučené cestě, která je jakž takž sjízdná i pro mého kolegu se silničním kolem. Vracíme se na silnici a jedeme k domovu. Cestou si ještě fotím povodněmi zničené a neobnovené učiliště a chemičku Lovochemii s Lovošem a západem slunce v zádech.

Nedvězí

Sice mělo pršet, ale stejně jsme na tento kopec s kruhovým rozhledem jeli. Pršet začlo hned po výstupu a my se schovali pod starou třešeň. Když přestalo, potkali jsme zmoklou Evu Pilarovou (má tam chalupu), která se asi vracela z hub. Výhled byl po odeznění deště dobrej. Pak už jen cesta dom.

zima - Ještěd 14.2.2004

Na svátek sv. Valentýna vyrážíme po Sněžníku na další dominantu severních Čech- na Ještěd. Jedeme tentokrát autem a v 10:34 dosahujeme vrcholu. Je však mlha a není nic vidět. Na mlhu máme štěstí, jak tady, tak i posledně na Sněžce to bylo s viditelností na h. Ještě, že alespoň ten Sněžník vyšel. Na vrcholu dělám fotky a následuje odsun do Liberce. Tam prolézáme Hypernovu, dáváme si kebap a prohlížíme centrum. Pak nastává čas přesunu na stadion U Nisy, kde ten den hraje Baník Ostrava, jehož fanoušci předvádí parádní show. Všechno si fotíme a odjíždíme zpět do města, kde si naše studentstvo prohlíží své bývalé vzdělávací ústavy. Předposlední zastávka je na plavecký bazén a pizzerie, poslední pak opět centrum. Kolem 20. hodiny se odsunujeme k domovu. Fajně strávená sobota, jen ta mlha...

Děčínský Sněžník 31.1.2004

Opět po dlouhé době jsme zvedli zadky a někam se vydali. Původně se mělo jet na Telnici běžkovat, ale pro nepřízeň osudu z toho sešlo. Zůstáváme dva provozuschopní a nehodláme to vzdát. Večer před akcí se v restauraci rozhodujeme pro jiné místo a sice dlouho omílaný, avšak nikdy nenavštívený Děčínský Sněžník.

Pozdním ranním vlakem v 8:48 se tedy vydáváme za naším cílem. Vlastně tak trochu naslepo, protože vlastně pořádně nevíme kudy se tam na běžkách běhá. Naštěstí nám v Děčíně pomáhá náš starý známý z Lipna. Neznalost terénu se však projevuje a první část úseku jdeme s běžkami přes rameno. Když narazíme na stopu, zdá se že máme vyhráno a čeká nás pohodová cesta. Chvíli běžíme, svačíme, fotíme a neustále zkoumáme mapu. Je vidět, že cesta není náročná, jelikož potkáváme i starší ročníky vypadajíc svěže. To my také, ale za okamžik se cesta rozděluje a já tlačím na to, volit tu méně jistou, za to kratší. Nechci totiž jít tam i zpátky stejnou cestou. Podotýkám, že mimo stopu je tak po kolena sněhu. Stále máme na nohou běžky, ale to brzy skončí. Cesta je stále více nesjízdná, ale mě se furt hlavou honí, že "támhle někde už to musí bejt a na mapě je přece cesta".

Dorážíme k nějakému dolu na fluorit, na jehož dveřích je upozornění na možnost propadu. Propadáme se stále, naštěstí jen do sněhu a běžky táhneme za sebou. Kopec je čím dál víc prudší a přidávají se kameny a spadlé stromy. Zdá se mi nesmysl se vracet poměrně velký kus a radši mám chuť zariskovat a trošku si užít sněhu. Tak si tedy užíváme a je to docela záhul, navíc stále není vidět vrchol ani rozhledna, což není moc optimistické. Terén je dost obtížný, ale za okamžik narážíme na stopy jiného dobrodruha a držíme se jich až na vrchol. Je to ještě celkem kus a boty už mám plné sněhu. Sněžník se však blíží a je vidět, což je fajn. Po vysupění na vrchol si dělám hned fotky a jdeme se rozhlédnout do kraje. Je hlad, ale bufet je zavřený. Nedaleko je však restaurace, z které nás málem hned zase vyhodili, pokud si prý nedáme oběd. Číšník je svérázná figurka, která nás zaujala svými výplody po celou dobu návštěvy. Chce si zřejmě zkrátit šichtu a tak z lokálu vytlačuje hladového Němce, dívaje se při tom důležitě na hodinky a mrmlaje cosi Deutsch. Mezitím mu však vnikli další dva, kterým pro změnu ihned podal jídelák. No nic. My si po odmítnutí smažáku s chlebem, dáváme smažák s hranolky a hovězí vývar. Není to zrovna nejlevnější podnik, ale co. Při konzumaci celkem vyvedeného pokrmu mi taje sníh v botách. Při placení je nám vysvětleno, že kdosi "to stejně neprotáh, takže je to v prdeli" a když tedy není večerní akce pro nedostupnost hospody, tak tam nebude čumět.

Ven se moc nechce, ale musíme. Začíná foukat a opět po několika hodinách nazouváme běžky. Fotíme se u rozhledny a jedeme dolů. Ne moc dlouho, chodí moc lidí a kopec je příkrý. Dole si na zastávce převlíkám ponožky a definitivně se přezouváme do normální obuvi. Poté zaujme sněhová fréza a traktor s pluhem, ovládaný člověkem, o němž nehezky mluvil číšník. Skoro nemůže projet, ale cestu nakonec prohrne, což si zaznamenávám mým novým miláčkem s kovovým tělem. Večerní akce tedy bude, ale možná je pingl taky vyhodí. Zrovna když myslím na domů spěchajícího vrchního, zjevuje se modrá šusťákovka i s majitelem, zbytečně vyhozeným Němcem. Podívaná končí a my jdeme s dobrým pocitem a jednou z největších stolových hor u nás v zádech směr obec Sněžník a pak dále do Jílového. Odtud chceme jet vlakem, ale brzy zjišťujeme, že podívaná na traktor nás stála cennou chvilku a ujel nám vlak i bus. Jdeme tedy z Jílového do Děčína pěšky. Tedy jen do Bynova, odtud nám taky jeden bus ujede, ale čekáme na další. Na nádraží pozorujeme zdejší cvrkot a lehce po osmé jedeme k domovu. Povedený výlet. Nachozeno možná přes 20 km, ale tak 3/4 pěšky

starší akce - rok 2003

Máchovo jezero - září 03

N a sklonku léta trávíme příjemný víkend u Máchova jezera. Jdeme na výlet na Bezděz, opékáme buřty, hrajeme minigolf atd. Prostě fajn. Dík Iloně.

Lipno - srpen´03

já a Šubais za Roudnici, Kamil s Mácou za Děčín

T ýden po Jánkách se naskytla možnost jet na týden na Lipno s kámošema z vojny. Nebylo co řešit a tak v redukované sestavě vyjíždíme. Předem odmítám nabídku kluků z Děčína vzít kola autem, protože přece nejsme žádný měkoty. Pohled na mapu a večerní pijatika Na rejdišti sice napovídá tomu, že to těžko ujedeme, ale v záloze máme přece vlak. Je to vlastně taková hurá akce. Ve čtvrtek v noci se vracím z Řecka, během pátku se domlouváme a v sobotu z rána už valíme na jih. Perličkou je shánění cyklobrašen, které se daří získat až ve 3 hodiny ráno, tedy nějaké 4 hodiny před odjezdem. Dobrý, co? Takhle nás to ale baví, žádný domlouvání a připravování rok dopředu... Nejsme přece klub důchodců.

Trasu domlouváme tedy tak, že pojedeme nezajímavý úsek Roudnice - Praha vlakem a pak uvidíme. Chvilku po sedmé ranní, tedy ještě s alkoholovým dechem, dovalíme na nádraží, kde se odehrává úsměvná scénka, kdy nás průvodčí odesílá na druhý konec vlaku, kam se musíme proplétat mezi spoustou lidí. (kola se totiž vozí jen na první a poslední plošině vlaku). Vzhledem k tomu, že vlak zde stojí vždycky stěží 2 minuty, je odjezd poněkud hektický. Přijíždíme do Práglu a jdeme Sherwoodem na hlavák, odkud chceme pokračovat ještě do Benešova. Tato možnost se jeví jako snazší než se proplétat Prahou. Vlak jel pomalu a všude stavěl, takže ještě jsme ani nesedli na kolo a už je poledne v tahu.

Z Benešova už jedeme na kolech přes obce Neveklov a Křečovice, kde se natáčel film Vesničko má středisková. Všechno je na místě. Otíkova chalupa, JZD, hospoda... Akorát nenacházím Turkův barák, kde koukal mladej Pávek Šafránkový pod sukni, když se ohýbala pro prádlo. :-) )))

Odtud už jedeme bez zastávek až do Písku. Stavujeme se jen na oběd v hospodě, kde vaří 2 stokilové tetky a kde mi plavaly v omáčce mouchy. Mám však hlad, takže je mi to jedno. V Písku máme na tachometru cca 100 km a jelikož je už dost hodin a dojet na Lipno se opravdu nedá, chceme se svézt vlakem. Zde opět dojde k menšímu zmatkování díky mladé průvodčí, která neobrátila tabuli s cílovou stanicí spoléhaje na to, že místní sedláci to znají a nás uvedla v omyl a málem jsme se vezli zase zpátky ku Praze. Vlak nejede moc rychle a jelikož už je dřív tma, dorážíme do stanice, odkud nás čeká ještě 20 km na kole, už za tmy. Už je i docela zima, ale co nám zbývá. Jedeme asi 20 minut, když nám přijeli naproti kluci autem, což přišlo docela vhod.

S nadějí se dozvídáme, že naproti v pokoji jsou nějaký 2 děvčicy, ale později zjišťujeme, že to jsou nějaký náctiletý třěštidla s nimiž je komunikace téměř nemožná. Ovšem pohled na jejich tělesné schránky dává zapomenout na všechno. V průběhu týdne se občas koupeme a dost jezdíme na kole. Mimo jiné i do Rakouska na rozhlednu Moldaublick, odkud je vidět celé Lipno. Dojem z Rakouska je takový, že cyklotrasy vedené po lesních cestách jsou dobře upravené, ale mimo ně, po obyčejných lesních cestách je všude zákaz vjezdu cyklistům, což je trošku slabší pro toho kdo občas zabloudí. (My)

Absolvujeme také výlety do Českého Krumlova nebo Vyššího Brodu. Občas se také dáváme do řeči s nějakým německy mluvícím turistou, když se ptá na cestu, což je docela sranda. Zejména pak názvy obcí jako Přhhhedni Ssvonkchova. (Přední Zvonková) Jezdíme s kolama přívozem přes Lipno. Sami si vaříme. Chodíme na pivo. Večery se nesou ve stylu české kinematografie, kdy řveme citáty z oblíbených filmů jak nejvíc můžeme. Naštěstí buchtám to nevadí a ostatní obyvatelé jsou až přes chodbu a společenskou místnost. Každopádně nikdo si nestěžoval. "Evoooooooo" , "Tady žádná Eva není, jděte spát" , "Evoooo" (R. Hrušínský nejlm., Discopříběh) Nebo "Rákosníkova chalupa" taky byla na denním pořádku. Prostě fajn týden.

Zpátky jedeme asi v 10 ráno po trase Jenišov, Horní Planá, Č. Krumlov. Za Krumlovem se napojujeme na pro cyklisty poněkud netypickou silnici a sice E 55. Je sice trošku provoz jako svině, ale co, nemáme čas se motat někde přes dědiny. Musíme honit kilometry. Tak honíme až do Tábora, kde díky nesnesitelnému vedru a obavě z úpalu opět nasedáme do vlaku za stavu tachometru 100km. Padá tak má vize ujet trasu Lipno - Praha (200 km), což by byla bomba, ale v tom vedru asi spíš sebevražda. Ve vlaku svačíme a v Praze jdeme ještě jezdit do centra, což je docela adrenalin, prohánět se mezi turistama. Fotíme se u koně a z Masaryčky jedeme i poslední úsek domů vlakem. Zrovna máme štěstí na sympatickou průvodčí, která si s námi povídá a říká, že u dráhy je to zlatej důl. To sice nevím, ale vím, že když jsme jí letěli po vystoupení v Rci zamávat, tak Šubíno zapomněl v kupé bágl, který se mu pak vrátil jiným vlakem. I s ním pak jedeme k Tomovi opéct si buřta a pokecat o proběhlé akci, na níž jsme najeli okolo 500 km.

Janské Lázně - červenec´03

já, Šubais, Tomáš, Miloš, Lenka a David, Mašťák, Vojta a Ilonka

11. července 6:00. Vyjíždíme na největší akci v dějinách cykloturistiky v našem podání. V sestavě já, Tomáš, Šubais, Miloš, David, Vojta a Mašťák vyjíždíme vstříc místu naší týdenní rekreace, které je vzdálené nějakých 160 km od našich domovů. Ze začátku to docela pálíme a nestavíme ani na svačinu, což se projevilo u Jičína, kde už toho naše půlka má dost a necháváme zbytek ujet a dlabem. Hned v Jičíně to ještě zaplácnem obídkem a jako delikatesu si dáváme půlku melouna, což je ve vedru super osvěžení. První skupina je už dávno v prachu, když se vydáváme na zbytek cesty i my. Všechny kopce vyfuníme a když už myslím že padnu potkáváme Lenku a s úlevou zjišťujeme, že jsme v cíli. V Hoffmanově boudě si dáváme večeři a přijíždí za námi Ilonka, která veze naše batožiny. Jdeme se ubytovat a s obavou pohlížím na prudký kopec vedoucí z města k chatě. Už vidím ty noční návraty :-)

Prakticky celý pobyt jsme rozděleni do dvou skupin, jako při cestě. Ta první aktivnější, brzo vstávající a po ukrutně dlouhých tůrách toužící, s Mašťákem v čele. Druhá ta naše, hodně pivo pijící, po nocích ženský nahánějící a dlouho spící, v čele s námi všemi. Z této skupinky by se ještě dal vyčlenit Miloš s Lenkou, kteří nikoho nahánět nepotřebovali.

Naše půlka toho sice moc nenachodila, ale zato jsme si užili netradičních zážitků. Dvakrát jsme byli na Černé hoře, jednou pěšky, jednou lanovkou s kolama nahoru a pak perfektní sjezd, částečně v terénu pod lanovkou, dolů. Po několikadenním otálení, kdy jsme dny trávili ve společnosti Carmen a Julči, hraním minigolfu atd. se rozhodujeme s Tomem vyrazit na Sněžku. Busem, jedeme do Pece a odtud pěšky na naší nejvyšší horu. Původně máme v plánu jet horní část lanovkou, kvůli rozhledu, protože je fakt hezky. Jsme ale natolik rozveseleni bandou německých školáků, kteří po třetině úseku hromadně odpadají, že přehlížíme odbočku k lanovce a jdeme pěšky až nahoru. Uvažujeme o sváče, ale ceník ve strojovně lanovky hovoří jasně. Párek za 60,- není málo a když ještě k tomu smrdí záchody, tak to přejde chuť. Vrchol Sněžky je fajn místo, jen ty služby trochu váznou. Rozpadající se Česká bouda určená k demolici a absence bufetu na naší straně není nejlepší vizitkou. Po pokochání se z největšího kopce u nás, zavrhuji stejnou cestu zpátky a jdeme po Obřím hřebenu směrem na Malou Úpu. Cestou si dáváme chutný oběd v chatě Jelenka a pokračujeme dále k dočasnému domovu. Snažíme se po cestě chytit bus, ale žádný nejede a tak máme možnost jít pěšky až do Jánek, nebo jít do Velké Úpy na zastávku. Nakonec volíme druhou možnost, jen s tím že jdeme až do Pece, kde zaujme řidič, který přijel od někud z hor na kole, převlík´ se a hodil nás do Svobody, odkud už musíme pěšky.

Po druhé se na Sněžku vydávám s navrátilcem Šubíkem, který si odskočil na zkoušku. Chceme to vzít tentokrát z druhé strany po cestě Česko-Polského přátelství. Jedeme busem do Špindlu a z tama pak na Špindlerovku, kam nás za celých 40,- veze vylítanou městskou Karosou týpek, co vypadá jak vlk, nebo hodně zanedbanej potomek Krakonoše. Zevnějšek má sice na štíru, zato má však těžkou nohu, takže jsme hore coby dup. Po vystoupení nám poněkud zamrzl úsměv při pohledu na neprostupnou mlhu, valící se na nás ze všech stran. Všichni se někam rozprchli a my tam stojíme jak trubky v zimě, mlze a větru. Ideální počasí pro hřebenovou tůru. Co se dá dělat. Jdeme tedy naplánovanou trasou 10 km až na Sněžku. Cestou jsme rádi, když vidíme místy více než na 2 metry. Jsme celkem nalehko a tak je při naší lehkovážnosti úspěch, že máme alespoň bundu. Dolů se nechce šlapat a tak si krátíme cestu lanovkou. Opět super tah. Zima stejná, vidět taky moc není. Konečně jsme dole.

Ve volných chvílích vymýšlíme různé skopičiny jako např. otvírání Iloniny feldy provázkem atd. Večery pravidelně trávíme buďto v disco Lesanka, nebo pitím Budvaru v Black hillu, kde také slavím svátek. V neděli se vydáváme na cestu domů a naštěstí se daří poslat batohy opět autem. Večer se stavujeme na pivo na Střelnici, čímž končíme povedený týden.

Jetřichovice - červen´03

já, Tomáš, Radek, Vojta, Mašťák + dvě ženský

V posledním červnovém týdnu jsme opět absolvovali expedici do Jetřichovic. Jeli jsme tam už po třetí a opět v jiném složení. Bydlení jsme měli tentokrát zajištěné v chatě Mevy. V obou předešlých ročnících nás totiž v noci vypekl déšť, tak to máme letos podchycené. Ve středu ráno vyjíždím já, Tomáš a Radek. Cestou stavíme na prohlídku skanzenu lidové architektury v Zubrnicích. Po příjezdu do Jetřichovic jsme překvapeni rostoucím množstvím hospod a také vylidněností této vesnice mimo sezonu. Ve čtvrtek jdeme na celodenní túru po tradiční trase. Během víkendu přijíždí Vojta a Mašťák v doprovodu dvou žen. :-) Závěrem snad jen to, že Jetřichovicko je fajn místo, ale neškodilo by se podívat také někam jinam, nebo alespoň nechodit každý rok stejnou trasu.

rok 2002

Jetřichovice - červenec 02

já, Šubais, Tomáš, Miloš, Lenka, Vojta

N a druhý ročník expedice se vydáváme i přes nepříznivou předpověď, slibující deště, první víkend v červenci. V pátek ráno nás vyráží 6 a oproti loňsku je sestava lehce obměněná. Letos jedeme kratší trasou a cesta je bez problémů. Tomáš má lýtko hezky černé od řetězu.(viz fotogalerie) Holt, kdo maže ten jede. Obědváme u stánku na okraji Děčína, kde se nachází neodbytný pes, který má zřejmě rád kuřecí stehna. Po příjezdu do Jetřichovic se koupeme ve studené vodě bazénu u hotelu Bellevue, což je docela osvěžující. Po večeři navštívíme trosky hradu Fajlknštejn. Jako místo noclehu volíme louku u říčky Kamenice poblíž Dolského mlýna, respektive jeho torza. Počasí nám zatím přeje, po dešti ani památky. Zatím.

Ráno je slunné a my se vydáváme na prohlídku okolních přírodních krás. Po poledni nás opouštějí dva členové výpravy a zůstáváme tedy 4. Jedeme na prohlídku Loupežnického hrádku, odkud pak následuje akční sjezd lesní cestou až do Jetřichovic. Projíždíme ještě bezprostřední okolí vsi, kde pořizujeme nějaké snímky, blbneme na houpačce atd. Rozhodujeme se odevzdat kola do péče jednoho domorodce, aby nám nepřekážela při hledání místa k přespání. Večeříme v hostinci jménem Praha, kde si dáváme i nějaká ta piva a s nevelkou radostí zjišťujeme, že na té předpovědi zřejmě něco bude. Venku solidně prší, což není nejlepší předpoklad, ale máme záložní řešení takže snad "no problem".

Z "Prahy" se zvedáme okolo 22. hodiny a vyrážíme do lesů hledat místo, kam hlavu složit. Je už tma, dost prší a my skoro běžíme do kopce, cestou plnou schodů a klád, k vyhlédnutému místu. Záhy zjišťujeme, že podobný nápad mělo více lidí a 2 místa jsou obsazena. Nakonec se ukládáme ke spánku pod mohutný skalní převis, využívaný v minulosti ke stejnému účelu myslivci při honech. Nám také poskytuje dobrou službu a noc tedy přečkáváme v suchu.

O probuzení se postará mohutný dusot, jenž nepatří divočákovi, ale nějakému nedospavšímu turistovi, který si šel po ránu zaběhat. Nedělní ráno je opět slunné a nebe je bez mráčku. Navštívíme ještě jednu vyhlídku a již míříme pro naše bicykly. Ochotný domorodec nám je i namazal, za což mu patří dík. Nakupujeme ještě v místním obchodě a lehce po 11. dopolední vyrážíme k domovu.

Cesta je bezproblémová. Pouze na chvíli se spustí drobné mrholení, což není dvakrát příjemné, ale co se dá dělat. Zvolili jsme cestu přes Kamenický Šenov, kde se stavujeme na Panské skále. Odtud již po ose Nový Bor, Česká Lípa, Úštěk a Liběšice nabíráme jižní vítr k domovu, kam naše kvarteto doráží někdy mezi 17-18 hodinou.

Celkově se tato výprava povedla, počasí nám v rámci možností přálo a problémy také žádné nenastaly. Dohromady jsme najeli sice méně kilometrů než loni, ale o to ani tak nejde. I přes celkovou spokojenost se shodujeme, že 3 dny jsou málo a další ročník by bylo dobré protáhnout na 4-5 dnů s tím, že navštívíme i jiné oblasti, než jen České Švýcarsko.

rok 2001

Jetřichovice - červenec 01 (první vícedenní cykloakce našeho seskupení )

účast: Já, Šubais, Miloš, Tomáš, David, Fany a Vašek

P o několika cyklistických výletech do zdejšího okolí vzniká v posilovně nápad vyjet na víc dní. Ideální se jeví víkend spojený se státním svátkem na počátku prázdnin. Vyjíždíme tedy v 7 lidech a cílem je oblast Národního parku České Švýcarsko. Cesta je ve velkém vedru dost úmorná a často stavíme kvůli doplnění tekutin. Stav tachometru se v Jetřichovicích blíží hranici 100 km a tak se projedeme sem tam po vsi a meta je pokořena. Večer se ještě koupeme a po večeři jdeme rozbít tábor na louku nad vesnici, kde se jeví jako problém najít nějaké rovné místo.

V sobotu si dáváme kola ke známým do chaty a mj. podnikáme pěší tůru na Malou pravčickou bránu. Cestou se oddělují žíznivci Vašek s Fandou a my pokračujeme. Ovšem trošku si zacházíme a cíl je v nedohlednu. Nevadí, pěkná procházka to byla i tak. Po návratu se při večeři dozvídáme o ženoucí se bouřce, což je čára přes rozpočet. Nakonec ještě rádi přijímáme nabídku přespat v chatě. Ještě před spánkem jdeme na pivo a část výpravy k Dolskému mlýnu.

Do chaty jdeme již ve vytrvalém dešti - ještě že spíme v suchu. Dopoledne se loučíme a jedeme domů. Cestou stavíme v Lounkách na pozdní oběd a část ještě využívá pohostinnosti restaurace "K", kde celý víkend zakončujeme ubíjející kalbou. Spíš než množství alkoholu nás však zmohla únava z parádního víkendu.